Milenci
30. 11. 2007
Ghotic povidky
Milenci
Pršelo. Blesky trhaly oblohu a hromy burácely krajinou. Temným lesem spešne krácela postarší žena a táhla za sebou sotva sedmnáctiletou dívku. Stmívalo se, obe byly promácené na kost a unavené. Starší žena vypadala ke všemu ješte velmi rozzlobene.
"Co jsem ti ríkala?! Že se s ním nebudeš stýkat! Jsi hloupá husa!"
"Mami, prosím! Já ho miluju!" naríkala dívka a snažila se své matce vytrhnout.
"Prestan, ty hloupá! Že se nestydíš! Co o nás lidi reknou? Nemužeš se prece tahat s tím pohanem!"
"Mami! Mami, pust me! To bolí!"
"Pojd a nervi!"
Dotáhla ji až do malého domku ve vesnici, jež stál poblíž kostela a smýkla s ní o podlahu.
"Mela by ses pomodlit a prosit o odpuštení!"
"Za co? Za to, že miluji???" vzlykla dívka. Matka jí vlepila pohlavek.
"Rekla jsem ti, že máš prestat! Nemužeš milovat pohana! Jsi prece krestanka a jednou si vezmeš krestana! A zmiz mi z ocí, mám te plné zuby!"
Dívka vstala z podlahy a s plácem odbehla do pokoje. Matka za ní zamkla.
"Tam si zustaneš, dokud te ta hloupost neprejde!"
Smutná dívka si klekla v slzách na kolena a semkla ruce.
"Ach, Bože! Za co??? Provedla jsem snad neco hrozného? Prece jen miluji! Je láska takovým hríchem? Proc?!"
Venku se zahrmelo a dívka se znovu rozplakala.
"Gabrielli! Miluji te! Miluji, miluji, miluji a nikdo mi v tom nemuže bránit!" kricela.
Matka zabušila na dvere.
"Zešílela jsi?! Zmlkni!"
Dívka zavzlykala a jako ve snách vstala. Po tvárích jí tekly slzy. Krácela k oknu.
"Já už tady nebudu...Gabrielli..." zašeptala a zacloumala pákou. Povolila a okno se otevrelo. Zvedla sukni a vyskocila ven.
Bežela lesem co nejrychleji mohla. Mokré vlasy ji bicovali do obliceje, pres déšt a tmu nevidela, ale presto vedela, kudy má bežet. Pred ocima mela jen tvár svého milého. Už skoro cítila jeho pevné objetí a horké polibky. Zrychlila. Nebylo by dobré, kdyby se matka dovedela, že je zase pryc. Buhví, co by ji ted doma cekalo...
Dorazila. Celá promocená a témer bez dechu zabušila na dvere domku, ve kterém bydlel její Gabriell. Uslyšela kroky a dvere se otevrely.
"Saro!" Byl prekvapen, že ji vidí. "Co tady deláš? Vždyt tvá matka..."
"Gabrielli! Ona me zamkla v pokoji a zakázala mi se s tebou stýkat!"
Gabriell vtáhl Saru dovnitr. Bylo tam teplo a príjemne. V rohu horel krb a ve vzduchu byla cítit zvláštní vune. Sara se posadila na židli a rozrušene vzlykala.
"Utekla jsem, ale bojím se, že nás najde!"
"Saro...uklidni se! Nenajde nás!"
"Jak to mužeš vedet?!"
"Premýšlel jsem...uteceme spolu tam, kde nás nikdo nenajde..."
Sara se najednou zklidnila.
"Kam?"
"Uvidíš. Musíš jít ale se mnou."
"Hned ted?"
"Ano."
"Dobre, pujdu."
Gabriell se obrátil a vzal ze stolu lana a cernou stuhu.
"K cemu to?" podivila se Sara.
"Budeme to potrebovat. Pojd!" chytil ji za ruku a vykrocili spolu z domu. Kráceli zpet do temného lesa...
Ráno bylo nádherné. Po dešti zustala jen príjemne vonavá, mokrá tráva a okolím se rozléhal zpev ptáku. Starý houbar krácel lesem a hledel do zeme, kde co vyrostlo. Zastavil se však pred vysokým stromem a vzhlédl. Na nejsilnejší vetvi visela dva tela...dívka a chlapec. Ruce meli svázany cernou stuhou a jejich skelné výrazy se upíraly do prázdna...
Starec se pokrižoval a zacal se modlit za klid jejich hríšných duší...
Pršelo. Blesky trhaly oblohu a hromy burácely krajinou. Temným lesem spešne krácela postarší žena a táhla za sebou sotva sedmnáctiletou dívku. Stmívalo se, obe byly promácené na kost a unavené. Starší žena vypadala ke všemu ješte velmi rozzlobene.
"Co jsem ti ríkala?! Že se s ním nebudeš stýkat! Jsi hloupá husa!"
"Mami, prosím! Já ho miluju!" naríkala dívka a snažila se své matce vytrhnout.
"Prestan, ty hloupá! Že se nestydíš! Co o nás lidi reknou? Nemužeš se prece tahat s tím pohanem!"
"Mami! Mami, pust me! To bolí!"
"Pojd a nervi!"
Dotáhla ji až do malého domku ve vesnici, jež stál poblíž kostela a smýkla s ní o podlahu.
"Mela by ses pomodlit a prosit o odpuštení!"
"Za co? Za to, že miluji???" vzlykla dívka. Matka jí vlepila pohlavek.
"Rekla jsem ti, že máš prestat! Nemužeš milovat pohana! Jsi prece krestanka a jednou si vezmeš krestana! A zmiz mi z ocí, mám te plné zuby!"
Dívka vstala z podlahy a s plácem odbehla do pokoje. Matka za ní zamkla.
"Tam si zustaneš, dokud te ta hloupost neprejde!"
Smutná dívka si klekla v slzách na kolena a semkla ruce.
"Ach, Bože! Za co??? Provedla jsem snad neco hrozného? Prece jen miluji! Je láska takovým hríchem? Proc?!"
Venku se zahrmelo a dívka se znovu rozplakala.
"Gabrielli! Miluji te! Miluji, miluji, miluji a nikdo mi v tom nemuže bránit!" kricela.
Matka zabušila na dvere.
"Zešílela jsi?! Zmlkni!"
Dívka zavzlykala a jako ve snách vstala. Po tvárích jí tekly slzy. Krácela k oknu.
"Já už tady nebudu...Gabrielli..." zašeptala a zacloumala pákou. Povolila a okno se otevrelo. Zvedla sukni a vyskocila ven.
Bežela lesem co nejrychleji mohla. Mokré vlasy ji bicovali do obliceje, pres déšt a tmu nevidela, ale presto vedela, kudy má bežet. Pred ocima mela jen tvár svého milého. Už skoro cítila jeho pevné objetí a horké polibky. Zrychlila. Nebylo by dobré, kdyby se matka dovedela, že je zase pryc. Buhví, co by ji ted doma cekalo...
Dorazila. Celá promocená a témer bez dechu zabušila na dvere domku, ve kterém bydlel její Gabriell. Uslyšela kroky a dvere se otevrely.
"Saro!" Byl prekvapen, že ji vidí. "Co tady deláš? Vždyt tvá matka..."
"Gabrielli! Ona me zamkla v pokoji a zakázala mi se s tebou stýkat!"
Gabriell vtáhl Saru dovnitr. Bylo tam teplo a príjemne. V rohu horel krb a ve vzduchu byla cítit zvláštní vune. Sara se posadila na židli a rozrušene vzlykala.
"Utekla jsem, ale bojím se, že nás najde!"
"Saro...uklidni se! Nenajde nás!"
"Jak to mužeš vedet?!"
"Premýšlel jsem...uteceme spolu tam, kde nás nikdo nenajde..."
Sara se najednou zklidnila.
"Kam?"
"Uvidíš. Musíš jít ale se mnou."
"Hned ted?"
"Ano."
"Dobre, pujdu."
Gabriell se obrátil a vzal ze stolu lana a cernou stuhu.
"K cemu to?" podivila se Sara.
"Budeme to potrebovat. Pojd!" chytil ji za ruku a vykrocili spolu z domu. Kráceli zpet do temného lesa...
Ráno bylo nádherné. Po dešti zustala jen príjemne vonavá, mokrá tráva a okolím se rozléhal zpev ptáku. Starý houbar krácel lesem a hledel do zeme, kde co vyrostlo. Zastavil se však pred vysokým stromem a vzhlédl. Na nejsilnejší vetvi visela dva tela...dívka a chlapec. Ruce meli svázany cernou stuhou a jejich skelné výrazy se upíraly do prázdna...
Starec se pokrižoval a zacal se modlit za klid jejich hríšných duší...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář