Liliana
Liliana...jméno smutečních květů. Tak se jmenovala dívka s dlouhými světlými vlasy a andělskou tváří, která den co den, úsvit co úsvit sedávala na útesu a poslouchala šumění moře. Její bílý šat vlával ve větru, když slunce vycházelo a vítalo nový den. Dnes je však na útesech ticho a bílý šat nevlaje. Jen duch dívky tančí při úplňku po skalách a k ránu se rozplyne jako mlha...
"Miláčku, už jsi vzhůru?"
Thomas byl mladý a pohledný muž, zaslepený láskou ke krásné Lilianě. Černé vlasy měl střiženy kousek pod ušima a ve tváři měl neustále jakoby tajemný a nepřístupný výraz. Nikdy se nemohl dočkat, až se Liliana probudí a usměje se na něj.
Udělala to. Otevřela své průhledně modré oči a usmála se.
"Dobré ráno, drahoušku."
"Dobré ranko, pusinko...jak ses dneska vyspinkala?"
"Výborně! A ty?"
"Taky, když můžu spát s tebou..."
Liliana se zasmála.
"Půjdu k útesu."
"Dobře. Já mezitím připravím svoji pusince snídani, souhlasíš?"
"Skvělý nápad!"
Vstala, oblékla si své bílé hedvábné šaty a letmým polibkem se rozloučila s Thomasem.
"Pa! Za chvíli příjdu!"
Stihla to. Slunce zrovna začalo vycházet. Byl to nádherný pohled, který si chtěla užívat každý den, co byla na světě. Jen tak stát a pozorovat, jak se nad obzor pomalu začíná posouvat zlatavý kotouč, odrážející se dole na vodní hladině. V takovou chvíli se cítila tak šťastná a svobodná! Netížily ji žádné myšlenky a starosti. Byla jen ona a východ slunce.
"Krásné, že?" ozvalo se náhle někde za ní. Otočila se. Hlas patřil vysokému muži okolo pětadvaceti let, s krátkými hnědými vlasy a velkýma zelenýma očima. Usmála se na něj.
"Ano, nádherné."
"Vídávám Vás tady často..."
"Jsem tu každý den."
"Ach tak. Jmenuji se Patrick." podal jí ruku.
"Liliana."
"Krásné jméno...krásnější, než východ slunce."
Liliana se začervenala.
"Děkuji. Jakto, že já Vás nikdy nevídám???"
"Já tady nechodím, bydlím ale támhle v tom domě a vidím na Vás." ukázal někam za sebe. O pár metrů dál stála luxusní vila.
"Aha. Tak to chápu...Vy mě špehujete!"
"To bych si nikdy nedovolil!" zasmál se.
"To Vám nevěřím! Chodím tady příliš brzo na to, aby..."
"Jsem ranní ptáče..."
"Ani to Vám nevěřím!" smála se Liliana.
"Tak věřit začněte. Jak dlouho tady žijete?"
"Hmmm...dva roky. Přistěhovali jsme se sem s přítelem."
"Aha...máte přítele...to mě ani nepřekvapuje. Taková krásná dáma jako Vy jich může mít na každém prstě klidně i deset."
"Ale no tak, přestaňte mi už lichotit!"
"Já jen říkám čistou pravdu."
"Liliano!!!" vykřikl někdo v dáli. Ten hlas zněl dost naštvaně...byl to Thomas! "Liliano, co tam děláš???"
Liliana se obrátila k Patrickovi.
"To je on, můj přítel. Asi žárlí..." zachichotala se. Thomas mezitím došel až k nim.
"Kdo to je?! Já myslel, že tady chodíš pozorovat východ slunce!!!"
"Však taky chodím, s Patrickem jsem se seznámila teprve teď! A co ty tady?"
"Řekl jsem si, že bych se za tebou mohl přijít podívat...a vidím tohle!"
"Ale miláčku, o nic nejde!"
"Věřte, pane, poznal jsem ji až dnes." přidal se Patrick. Thomas se ale zdál být rozzlobený.
"Zmizte!"
Patrick hodil pohledem po Lilianě, ale raději poslechl.
"Tak nashledanou."
"Nashledanou." špitla.
Jakmile se Patrick ztratil z doslechu, Thomas vykřikl:
"Ty kurvo! Co se taháš s jinýma???!"
"Ale Tommy...já s ním přece nic nemám! Přísahám, že jsem ho viděla dneska poprvé! Co je to s tebou?!" Jeho chování ji vyděsilo, protože se to stalo poprvé. Nikdy předtím na ni nezvýšil hlas a už vůbec jí nenazval jinak než pusinka...
"Se mnou? Vůbec nic! Ale co je to s tebou? Já tě miluju, Lily! Cos tu s tím chlapem dělala?"
"Nic! Jen jsme si povídali...a to jen chvíli."
"Ale kdoví, co by se dělo, kdybych nepřišel!!!"
"Nic! Co by se mělo dít! A neřvi po mě!"
"Bůhví, kolikrát jste se už viděli! Co spolu máte???"
"Vždyť ti říkám, že nic!"
"A nelži mi, ty děvko!" rozpřáhl ruku a udeřil Lilianu vší silou do obličeje. Upadla a rozplakala se.
"Co je to s tebou? Vůbec tě nepoznávám! Tommy, miláčku..."
"Miláčku? To je snad tamten, ne?"
"Ne..."
Thomas byl vzteky bez sebe. Žárlil.
"Já ti dám tahat se s jinýma..." začal přecházet sem a tam, aby se uklidnil, ale nepomáhalo to. Zvedl ze země kámen a těžkal ho v ruce.
"Miláčku, co to do tebe vjelo??? Já tě přece miluji!" vzlykala Liliana.
"Ty mě miluješ...a proto se taháš s tamtím..."
"To není pravda, sakra, poslouchej mě!!!" vykřikla najednou. Thomas se neovládl a mrštil po ní kamenem. Trefil se jí vší silou do hlavy.
Umlkla. Padla k zemi a ze spánku jí začala vytékat krev. Thomas se vzpamatoval a vyděšený svým činem k ní přiskočil.
"Miláčku...Lily...slyšíš???" třásl jejím bezvládným tělem, ale neprobrala se. Zabil ji.
"Liliano, já to tak nemyslel...slyšíš? Miluju tě! Ty nemůžeš být mrtvá!" Nic. Nedýchala. Držel jí v náručí a do očí se mu draly slzy.
"Lily!!!"
Smutek se však mísil se strachem. Nemůže ji tady nechat. Někdo by ji hned našel. Vzal ji tedy do náruče a vstal.
"Promiň, miláčku." Odnesl ji na okraj útesu a naposledy ji políbil. "Sbohem!" Hodil ji do šumícího moře. Doufal, že ji odliv odnese někam daleko a než ji někdo najde, bude už dávno někde pryč...
Slunce už vysvitlo v plné kráse, když Thomas seděl na útesech a pozoroval plující bílé tělo své milenky, krásnější než její spanilé jméno...